Výchovný význam džuda,
Jigoro Kano zpracoval příznivce xxx@xxx

Jigoro Kano: Výchovný význam džuda.

Účelem této řeči je objasnit vám v hlavních rysech co je to džudo.

V naší rytířské době se provozovala mnohá vojenská cvičení, jako šerm, lukostřelba, hod oštěpem atd. Mezi nimi bylo džiu-džitsu, cvičení sestávající převážně z různých způsobů boje beze zbraně, při čemž se ale příležitostně užívalo dýky nebo meče. Způsoby útoku byly nejvíce: hození, udeření, škrcení, kopnutí nebo přišlápnutí soupeře, ohýbání nebo kroucení jeho paží anebo nohou, aby mu byla způsobena bolest anebo zranění. Měli jsme také mnoho způsobů obran proti takovým útokům. Tato cvičení v jednoduché formě byla provozována již v naší mythologické době. Systematické vyučování džiudžitsu spolu se šermem mečem a dýkou, jakožto zvláštních dovedností, sahá však pouze asi 350 let od naší doby.

Ve svém mládí jsem studoval toto umění u tří vynikajících mistrů té doby. V tomto studiu jsem měl veliký úspěch, počal jsem se tímto oborem vážně zabývat a roku 1882 jsem otevřel vlastní školu, kterou jsem nazval Kodokan. Kodokan znamená škola pro studium cesty. Předmět, kterému jsem vyučoval, nazval jsem džudo, nikoliv džiu džitsu. Nejprve vám chci vysvětlit co toto slovo znamená. Džiu znamená jemně se poddat, džitsu umění nebo dovednost, do cesta nebo základ. Džiu džitsu je tedy umění nejprve se poddat, aby se získalo vítězství, džudo znamená cestu k tomuto umění nebo jeho základ.

Dovolte abych vám vysvětlil, jak je to míněno s tou jemností a poddáním se. Předpokládejme že měříme sílu člověka jednotkami od jedné do deseti. Na příklad síla přede mnou stojícího člověka je deset jednotek, zatím co moje síla jest jen sedm jednotek. Tlačí-li na mne svou silou, budu přirozené přetlačen a povalen, i když proti němu užiji veškerou svou sílu. To se stane tehdy, když proti němu obrátím veškerou svou sílu, sílu proti síle. Jestliže však místo abych se vzepřel se poddám a ustoupím právě o tolik, kolik mne chce přetlačit, a při tom udržím rovnováhu, předkloní se a ztratí rovnováhu. V tomto novém postavení je tak slabý (nikoliv co do skutečné fysické síly, ale vzhledem k svému nevhodnému postavení), že jeho síla v tomto okamžiku obnáší jen 3 jednotky, místo jeho normálních 10 jednotek. Já, protože jsem zůstal v rovnováze, zachovám si celou svou sílu, obnášející 7 jednotek. Tím jsem v tomto okamžiku v tak výhodném postavení, že k poražení soupeře mi stačí polovina síly, to je polovina ze 7 je 3 1/2 proti soupeřovým 3 jednotkám. Tím zůstává polovina mé síly použitelná k jinému účelu. Kdybych měl větší sílu než můj soupeř, mohl bych se přirozeně vzepřít, ale i v tom případě lépe hospodařím svou energií, když se nejprve poddám. To je jednoduchý příklad toho, jak je možno poddáním se porazit soupeře. Následuje další příklad: předpokládejme, že se soupeř snaží otočit mým tělem v úmyslu povalit mne na zem. Kdybych mu odporoval, byl bych hozen na zem, protože má síla nestačí mu klást odpor. Když mu ale naopak udělám místo a ještě ho zatáhnu, mohu ho snadno záměrně povolit, zvláště když půjdu při tom sám na zem.

Mohl bych uvést ještě libovolný počet příkladů, ale myslím, že uvedené dva postačí, abyste pochopili, jak je možno protivníka přemoci poddáním se. V boji džiu džitsu je veliké množství příkladů, ve kterých jest tato zásada uplatněna a odtud vznikl název džiu džitsu (to je jemný nebo poddajný) pro celé toto umění.

Ale přesně řečeno, skutečné džiu džitsu je něco víc. Cesta k vítězství pomocí džiu džitsu není ohraničena jen poddáním se. Často tlučeme, strháváme a škrtíme v rozporu s poddáním se, jsou to různé formy skutečného útoku. Často nás uchopí soupeř pevně za zápěstí. Jak se uvolnit, aniž použijeme proti soupeřově držení síly? Nebo jak se uvolnit, když nás soupeř uchopí zezadu? Když tedy zásada poddaní se nevysvětluje všechny úskoky boje džiu džitsu, je vůbec nějaká zásada, pro džiu džitsu všeobecné platná? Ano, je to zásada nejúčinnéjšího využití duše a těla a džiu džitsu není nic jiného, než použití této všeobecné zásady v útoku a obraně. Je možno této zásady užít také v jiné lidské činnosti? Ano, této zásady je možno využít k zdokonalení lidského těla, aby se stalo silné, zdravé a užitečné. Zachovávat ji, znamená výchovu těla. Je možno jí použít k zdokonalení intelektuální a morální síly a k morální výchově. Může jí být použito k zdokonalení umění, obleku, obydlí, společenského styku, obchodní činnosti a znamená studium a cvičení na cestě života. Této vším pronikající zásadě jsem dal jméno džudo. Džudo v širším slova smyslu je studium a methoda cvičeni pro ducha a tělo, stejně jako zásada platná pro veškeré počínání.

Džudo může být v některé z těchto forem cvičeno se zarměřením na útok a obranu jako na hlavní cíl. Než jsem založil Kodokan, byly tyto útoky a obrany studovány a cvičeny pod jménem džiu džitsu, jinde pod jménem tai-džitsu, což znamená umění byt tělesně v pohotovosti nebo Yawara, jemná pohotovost. Ale došel jsem k náhledu, že studování této všeobecné zásady je důležitější než pouhé cvičení džiu džitsu, poněvadž správné pochopení této zásady nám nejen umožňuje použit jí ve všech životních situacích, ale koná vekou službu i při studiu samotného džiu džitsu.

Je možno k této zásadě dojít i jinak, než jsem to učinil já? K témuž závěru je možno dojít filosofickým rozjímáním o denních událostech nebo abstraktními filosofickými úvahami.

Když jsem začal vyučovat, považoval jsem za správné zachovávat stejný postup, jakým jsem se ubíral při studiu této věci, neboť při něm jsem dosáhl, že žáci byli tělesně zdrávi, silní a užiteční. Zároveň jsem jim umožnil tuto všeobecnou zásadu pochopit.

Džudo jsem začal vyučovat způsobem Randori a Kata. Randori znamená volné cvičení a je provozováno za podmínek skutečného boje. Obsahuje strkání, škrcení, přidržení soupeře na zemi, páčení a kroucení jeho paží a nohou. Zápasníci mohou použit jakéhokoliv úskoku, ale musí dbát, aby se vzájemně neporanili a musí zachovávat slušnost, vymezenou závodními pravidly.

Kata znamená doslova formu, je to pravidelný systém připravených cvičení, jako vychylování, úderů, házeni atd., podle pravidla, že každý ze zápasících ví, co jeho soupeř bude dělat. Cvičení vychylování, úderů, porazů atd. se provádí v Kata a ne Randori, protože kdyby jich bylo použito v Randori, snadno by došlo k úrazu. Při Kata se úraz nestane tak snadno, protože útok i obrana jsou předem připraveny.

Randori se cvičí v různých formách. Jestliže je cílem jen výcvik v útoku a obraně, může býti zaměřeno jen na cvičení největší účinnosti při házení, páčení nebo kroucení soupeřových údů, aniž se při tom bere zvláštní zřetel k vývoji tělesné, morální a intelektuální kultury. Randori se však může také cvičit za účelem tělesné výchovy. Již jsem řekl, že všechno se musí dělat podle zásady největší účinnosti. Chceme nyní vidět, jak se tento systém hodí pro tělesnou výchovu a jak v této zkoušce obstojí.

Všeobecně vzato, atletika není zajisté ideální formou tělesné výchovy, protože pohyby v ní obsažené neslouží k zvětšení všeobecné tělesné zdatnosti, ale k dosažení určitého, přesné vymezeného cíle. A dále: žádáme-li zvláštní přípravu, které se účastní určitý počet lidí, je atletika cvičením pro určitou skupinu lidí a ne prostředek k zlepšení tělesné hodnoty celého národa. Stejné tak se to týká například boxu, zápasu a různých vojenských cvičení, která se provozují po celém světě.

Pak je možno se tázat: není gymnastika ideální formou k zlepšení tělesné zdatnosti celého národa? Na to odpovídám, že gymnastika je skutečné ideální formou tělesné výchovy, protože umožňuje rozvoj celého těla a nežádá zvláštní výzbroj a přípravu a mohou se jí zúčastnit tudíž všichni. Ale gymnastice se nedostává mnoho důležitých věcí, které jsou podstatné pro tělesnou výchovu celého národa.

1.Různé gymnastické pohyby nemají žádný smysl ani bezprostřední účel, nedovedou tudíž živé zaujmout.

2.Z gymnastického cvičení není žádný další prospěch než rozvoj těla.

3.Gymnastickým cvičením se nedosáhne žádné zvláštní obratnosti a dovednosti, jako při jiných cvičeních.

Z toho krátkého přehledu přes oblast tělesné výchovy mohu říci, že dosud nebyla nalezena ideální forma, která by splňovala všechny nutné předpoklady. Této ideální formy se dosáhne jenom studiem největší účinnosti. Aby se dosáhlo všech podmínek a požadavků, musi být nalezen systém, který jako prvý předpoklad má na zřeteli všeobecný rozvoj celého těla (jako gymnastika), za druhé musejí mít pohyby nějaký smysl, aby vzbudily živý zájem a konečně pohyby musí být takového druhu, aby nevyžadovaly žádný zvláštní prostor, výzbroj a odév a musí byt takové, aby je mohl provozovat každý jednotlivě i aby mohly být prováděny hromadně.

To jsou podmínky a požadavky na systém, který uskuteční tělesnou výchovu celého národa. Teprve systém, který splňuje úspěšně tyto požadavky, může být vzat v úvahu jako program tělesné výchovy, založené na zásadě největší účinnosti.

Studoval jsem dlouho tento problém a nalezl jsem dvě formy, které tyto předpoklady splňují.

Jednu formu jsem nazval obrazná forma. Je to cesta, jak zobrazit a vyjádřit myšlenky, představy a duševní hnutí, tělesnými pohyby. Příkladem by byl tanec. Ale tanec nebyl vynalezen za účelem tělesné výchovy a proto nelze říci, že by tento požadavek splňoval. Je však možno nalézt různé druhy tance, vhodné pro lidi obojího pohlaví i různého založení tělesného a duševního, které by vyjadřovaly myšlenky a pocity a ve spojení s vyjádřením kulturního svérázu národa by sloužily tělesné výchově. Pominu tuto obraznou formu. Je v různých obdobách obvyklá v Americe i v Evropě. Víte co myslím, ne-budu se tím dále zabývat.

Druhou formu jsem nazval formou útoku a obrany. V této jsem sestavil různé druhy útoku a obrany takovým způsobem, aby jejich cvičení způsobilo harmonický vývoj celého těla. Obvyklé methody útoku a obrany jak byly cvičeny v džiu džitsu nelze považovat za ideální formu cvičení pro vývoj celého těla, proto jsem je spojil tak, aby této podmínce vyhovovaly. Možno říci, že je tím dosaženo dvojího účele:
1.Tělesný vývoj.
2.Cvičeni v bojovém umění.
Jako se žádá od národů, aby se staraly o svou národní obranu, tak se musí umět bránit každý jednotlivec. V této osvícené době nebude nikdo pomýšlet na to, aby se připravoval k útoku na nějakou osobu nebo na cizí národ, nebo dělal druhému násilí. Ale sebeobrany z důvodu spravedlnosti a lidskosti se nesmí vzdát žádný národ ani jednotlivec.

Vzhledem k předeslanému vysvětlení jste jistě pochopili, co myslím tělesnou výchovou, založenou na zásadě největší účinnosti. Ačkoliv bezpodmínečné hájím stanovisko, že tělesná výchova celého národa musí vycházet z této zásady, nepopírám v nejmenším význam atletiky a bojovných cvičení. I když nemohou býti považována za vhodná pro zlepšení tělesného stavu celého národa, protože vyhovují zájmu jen omezeného počtu lidí, mají svou zvláštní cenu a nikoho od nich nechci odradit.

Veliká cena Randori spočívá v tom, že obsahuje převážně pohyby, jež zvětšují tělesnou zdatnost. Další cena je v tom, že každý pohyb má svůj účel a je prováděn se zájmem, zatím co při obyčejné gymnastice pohyby zvláštní zájem nevzbuzují. Cílem systematického výcviku v džudo není jen tělesný rozvoj, ale přivedení muže nebo ženy do stavu, že mám kontrolu nad svým tělem a duší a je připraven na jakoukoliv příhodu. Ačkoliv džudo cvičí převážně dvě osoby ve zvlášť připraveném prostoru, není to vždy nutné. Může se cvičit hromadně, i sám jednotlivec na hřišti nebo kdekoliv. Myslí se, že při Randori jsou pády spojeny s bolestí nebo se zraněním. Ale stačí krátké vysvětlení jak se mají pády naučit, aby pád nezpůsobil bolest ani zranění.

Nyní chci promluvit o duševní stránce diuda. Duševní trénink při džudu skýtá jak Kata tak Randori, ale více Randori. Jelikož je Randori boj dvou osob, které používají všech prostředků a dbají pravidel džuda, musí soupeře bedlivě pozorovat a snažit se odkrýt jeho slabá místa, aby na ně zaútočily jakmile se naskytne příležitost. Cvičení duševní pohotovosti k nalezení prostředku k útoku činí žáka vážným, upřímným, opatrným a rozvážným v celé jeho bytosti. Zároveň se cvičí rychlé rozhodování a okamžité jednání, neboť když se soupeř při Randori rychle nerozhodne a okamžitě nejedná, ztrácí příležitost jak k útoku tak k obraně. Dále, zápasící v Randori neví co soupeř bude dělat a musí byt stále připraven na náhlý útok. Tím že si na to zvyká, vyvine se u něho značný stupeň chladnokrevnosti. Cvičeni pozornosti a postřehu stupňuje přirozeně tyto vlastnosti potřebné v každodenním životě. Aby se nalezly prostředky k vítězství, je nutno cvičit sílu, představivost, důslednost a úsudek. Studium Randori jest studium vztahu dvou zápasících. Stovky cenných problémů podává toto studium, ale chci se spokojit tím, že vám uvedu jen několik přikladů. Při Randori učíme žáka jednat vždy podle zásady džuda: zaútočit tehdy, když soupeř odkryje své slabé místo a když žák má nad ním převahu. Když jedná proti této zásadě, nepřesvědčí soupeře, že je skutečně poražen i když použije hrubé síly. Je bezpodmínečně nutné obrátit pozornost k činům, protože cesta přesvědčit protivníka činem není jenom to, využít proti němu nějaké výhody, ale přesvědčit ho podle nezvratných pravidel logiky. Poučení, že je účinné přesvědčování a ne nucení, to je výhoda pro praktický život a to získáme při Randori. Učíme žáka, aby při chvatu užíval jen tolik sily, kolik je k tomu účelu bezpodmínečně nutné, že nesmí při svém útoku vydat síly ani příliš mnoho, ani příliš málo, že nesmí zajít příliš daleko, protože neví, kdy musí přestat a obrátit. A ještě další příklad. V Randori učíme žáka, že chce-li dosáhnout vítězství nad divoce rozzuřeným soupeřem, nesmí mu odporovat celou svou silou, ale pohrávat si s ním dokud ho vztek nepřejde. Užitečnost této methody pro život je očividná.
Každý ví, že rozumové důvody neplatí na někoho, kdo je silně rozčilen. Musíme čekat, až se uklidní. Všechna tato poučení získáme při cvičení Randori. Jejích použití v praktickém životě je zajímavé studium a především pro mládež je cennější než cvičení duševní.

Chci zakončit svou řeč o duševní stránce džuda tím, že přejdu na methody rozšiřování vědění a zvětšování duševní síly. Pozorujeme-li běžné poměry, pozorujeme jak plýtváme energií při učení se nějakému poznatku. Volíme své knihy, časopisy a noviny dobře? Nepozorujeme, že často naše energie, kterou vynakládáme na hromadění užitečných vědomostí je užita i k získání takových vědomostí, které jsou pro nás i pro společnost škodlivé?

Mimo získání užitečných vědomostí, musíme se snažit zvětšit své duševní síly, jako na příklad pamět, pozornost, postřeh, úsudek, důslednost, představivost atd. Ale nesmíme to ponechat náhodě, musíme to činit v souladu s psychologickými zákony, aby vztah jednotlivých duševních sil byl harmonický. Jen zachováváním principu největší účinnosti, to je džuda můžeme dosáhnouti toho, že rozumnou cestou dosáhneme zvětšení svých vědomostí a svých duševních sil. Nyní chci mluvit o mravní stránce džuda. Žákům je v tělocvičně uloženo, aby dbali pravidel slušnosti, aby byli stateční, vytrvalí, ohleduplní, spravedliví a zachovávali fair play, dodržovanou v atletickém sportu v celém světě. Vyučování diuda má v Japonsku zvláštní význam, protože džudo spolu s jinými bojovými cvičeními pěstovali naší samurajové, kteří měli vysoce vyvinut smysl pro čest a jejich duch je nám prostřednictvím džuda předáván. V této souvislosti bych vám chtěl objasnit, jak princip největší účinnosti nám pomáhá povznést i morální založení. Mnohý je příležitostně předrážděn a nakloněn zlobit se pro maličkosti. Když ale pochopí, že takovým jednáním může škodit sobě nebo druhému, vyvaruje se toho. Druhý je zklamáním zdrcen, je smuten a nemá chuť pracovat. Takový je podnícen, hledat cestu, po které se dát. Poražený muž je ve stejné situaci jako ten, kdo je na vrcholu úspěchu. V obou případech je jen jedna cesta, kterou mohou nastoupit totiž ta, kterou považuji pro ten okamžik za nejlepší. Je možno říci, že džudo má cenu i jako morální opora na cestě životem. Lidé bývají nespokojeni. Nespokojení lidé maji špatnou náladu, pracují nezodpovědně a nestarají se dostatečně o své zaměstnání. Džudo takové lidi poučí, že hřeší proti principu největší účinnosti a objasní jim, že řízením se tímto principem budou štastnější. Konečně bych chtěl říci něco o pocitové stránce džuda. Všichni známe příjemný pocit, který nám dávají vycvičené svaly, je nám příjemný pokrok v tělesném cvičení a stejně potěšující je pocit převahy, především v boji. Ale k těmto příjemným pocitům přistupuje ještě pocit uspokojení z krásného postoje nebo pohybu, lhostejno, zda pozorovaného u sebe samého nebo u druhého. Estetická stránka džuda záleží právě v cvičení a pozorování pohybů, které jsou současně symbolem různých ideí.

Předpokládám že nyní víte, co znamená džudo proti džin džitsu naši rytířské doby.¨

Shrnu-li nyní krátce o čem jsem mluvil, mohu učinit toto resumé: džudo je studium a cvičení ducha i těla, platné pro celý život a všechny příležitosti. Od cvičení různých druhů útoku a obrany přichází k závěru, že cíle se nejlépe dosáhne nejúčinnějším nasazením duchovnich a tělesných sil.

Tento princip, použity v útoku a obraně je džiu džitsu, použit v tělesné, duchovní a mravní kultuře je džudo.

Poznáme-li pravý význam tohoto principu a užijeme ho ve všech životních situacích a při veškeré činnosti, povedeme rozumný a důstojný život.

Pravé pochopení tohoto principu je možno dosáhnout i jinak než cvičením útoku a obrany, ale já sám jsem k němu došel právě studováním těchto method.

Princip největší účinnosti, použit ve společenském životě, vyžaduje především pořádek a harmonii všech jedinců a té se dosáhne jen vzájemnou pomocí a shovívavostí, což přispívá k všeobecnému blahu a štěstí.

Konečný cíl džuda je tedy vštípit každému respekt k principu největší účinnosti a tím připravit všeobecné blaho a štěstí. Pozorujme skutečný společenský stav v celém světě. Přesto, že etika ve všech svých formách (náboženské, společenské a ve formě použitého umění) slouží k tomu, aby zlepšovala společenské vztahy a sjednala ideální stav, skutečnost je pravým opakem. Vidíme nepravosti, spory a nespokojenost ve všech společenských třídách, od nejvyšší až k nejnižší. Naučíme-li se cestě, jak vést zdravý a správný život již ve škole, bude téměř každý dbát jejich pravidel. Skutečné poměry ukazují, že naší společnosti chybí něco, co musí být objeveno a všem objasněno a změní-li nynější společnost svou formu, bude na světě víc štěstí a spokojenosti. To je vztah nauky největší účinnosti k dosažení všeobecného blaha a štěstí.

Nechci tím říci, že bychom se měli zříci svých dosavadních mravních předpisů. Tyto předpisy musejí být dodržovány, ale připojíme k nim náš princip největší účinnosti. To říkám se vším důrazem, protože v naší nové době musí každá nová myšlenka obstát před kritikou zdravého rozumu, chce-li se prosadit. Nikdo myslící neřekne v dnešní době: musíš tomu věřit, protože tomu věřím já, nebo: došel jsem svými úvahami k tomu závěru, pročež i ty k němu musíš dospět. Co se tvrdí, musí být doloženo skutky nebo rozumovými důvody, které nemůže nikdo vyvrátit a které každého přesvědčí. Jistě nikdo nemůže popřít tento princip: jakéhokoliv cíle se nejlépe dosáhne nej účinnějším nasazením veškerých duševních a tělesných sil. Právě tak nemůže nikdo pochybovat, že jen při vzájemné podpoře jednotlivců a jejich blahu a spokojenosti může být uchráněna společnost sporů a nejednotnosti a může žít V míru a blahu. Je to asi všeobecné poznání této skutečnosti, že se tolik mluví o účinnosti a vědeckém organisování. K tomu přistupuje to, že princip tlaku a protitlaku je bod, kolem kterého se stále víc otáčí život lidstva. Prostřednictvím požadavku všeobecného blaha a štěstí se poznalo, že národy se sjednotily a vytvořily se velmoci proto, aby se jim vedlo lépe. Tato skutečnost znamená také poznání nutnosti štěstí. Tyto snahy musí podporovati výchova v každé zemi.