Rozhodující bitva v historii Judo,
Wayne Muromoto

Nejslavnější turnaj mezi Kodokanem a mistry Jujutsu

Kodokan Judo stálo na prahu nové éry. Byla to výzva, kde Kodokan, jako nově vyvinuté bojové umění, mohl buď plně uspět, nebo ztratit naprosto vše. Úplně každý v Tokiu v těchto dnech hovořil o nadcházejícím souboji mezi novou školou Kodokan Judo a jednou z nejobávanějších škol jujutsu v éře Meiji. Bylo to pouhých patnáct let po začátku této éry a japonsko se pomalu přiklánělo k westernizaci. A japonská bojová umění stála na zásadní křižovatce.

Na jedné straně bylo Kodokan judo, systém vytvořený Jigorem Kanem. Kano v něm vybral staré techniky ze systému ju-jutsu, spojil je s částí západního wrestlingu a to vše na vědeckých základech a za pomocí moderních metod spojených s duchovním tréninkem. Kano se odmítl podílet na úpadku mnoha starých škol ju-jutsu v rozrůstajícím se Tokiu a rozhodl se spojit staré vědomosti ukryté v tradičních stylech s vědeckým a progresivním tréninkovým systémem. Pryč bylo kruté, často až sadistické zacházení s nováčky, které Kano tak nenáviděl. Místo toho Kano nastolil logický a systematický trénink, který zahrnoval jak mentální, fyzický tak i spirituální rozvoj. Kano studoval každou techniku z čistě pragmatického hlediska, vypouštějíc neúčinné či příliš nebezpečné techniky, to vše z pohledu mistra několika starých japonských škol i z pohledu znalce západního wrestlingu. K jeho velkému úsilí se podařilo obrátit i pozornost široké veřejnosti a byl často označován za příklad člověka, který myslí na budoucnost Japonska.

Na druhou stranu zde bylo mnoho starých škol, které nevěřili Kanovu novému systému. Často dokonce tvrdili, že je nerealistický, nepoužitelný v reálné bojové situaci atp. Také jej rádi osočovali, že příliš vychází ze západních zkušeností a není pouze japonský. Tyto výzvy a řeči neustále obtěžovali všechny nové studenty Judo. V roce 15 éry Meiji (1883), Kano přestal zápasit s vyzyvateli, kteří denně chodili do dojo. Přenechal to na svých rychle se množících následovnících. Kano proto píše ve svých pamětech: "Zdálo se, že Kodokan na sebe musí vzít tíhu celého Japonska a bude muset být připraven na úplně všechno. "(1)

Tato nepřízeň osudu, nicméně, utužovala kázeň a tlačila studenty k vyšším výkonům. Mezi všemi skvělými studenty vynikali obzvláště čtyři stateční, známí více jako Shitenno, nebo-li "čtyři dokonalí mistři" raného judo. Jejich jména byla známá po celé zemi: Tomita Tsunejiro, Yokoyama Sakujiro, Yamashita Yoshikazu. . . A také hrůzu nahánějící malý bojovník ze severní provincie Aizu, Saigo Shiro.

Tito čtyři bojovníci nesli korouhev školy Kodokan daleko a široko, stali se tak známí a obdivovaní a to nejen jako judisté, ale také pro svoji přímost a laskavost, tedy ideál, na který Kano často poukazoval: Seiryoku zen'yo (maximální účinnost) and jita kyoei (vzájemný prospěch).

Kano věřil, že by Judo mohlo být zahrnuto do klasického vzdělání a pomohlo by vytvořit ideálního a vzdělaného člověka éry Meiji, tedy člověkem, který bude přínosem pro Japonsko i pro celý svět. Ale všechna tato velká filozofie se nemohla stát realitou, dokud se Judo nepostavilo na své vlastní nohy a nepostavilo se starým školám jujutsu, které toužili získat skalp Kodokanu.

Test přišel v roce 1883. Tokijská Metropolitní Policie pozvala učitele mnoha škol jujutsu a tentokrát i Judo, aby vybrala nové učitele pro svůj tým. Policejní ředitelství sponzorovalo celou akci a když tento duel přišel, byl to souboj obrů Totsuka-ha Yoshin-ryu jujutsu proti Kodokanu. Pokud Judo prohraje, tak bude odsouzeno k zániku namísto vybudování si úspěšného jména a resumé.

Kano znal možné důsledky turnaje velmi dobře. Rozhodl se vybrat 15 svých nejlepších proti studentům mistra Totsuka Eimiho. To bylo pro všechny zcela nejdůležitější zápas. Tradiční proti vědeckému, starý proti novému atp. Ale na druhou stranu, Kano vybral techniky Kodokanu z mnoha zdrojů, zahrnujíc samozřejmě jujutsu, západní wrestling a chtěl aby se jeho bojové umění profilovalo ne pouze jako bojové umění, ale také jako umění vhodné k sebepoznávání, spiritualitě a duchovnímu rozvoji. Takže šlo v podstatě více o změnu filozofie než techniky.

Kano sám si nebyl příliš jistý výsledkem, jak zmiňuje: "Totsuka Hikosuke byl považován za nejsilnějšího bojovníka jujutsu éry Bakumatsu (konec šógunátu). Po něm, Eimi Totsuka (jeho syn) pokračoval ve stopách svého otce a trénoval mnoho vynikajících bojovníků své doby. Popravdě řečeno, na jeho straně bylo mnoho skvělých bojovníků a ne žádných zbytečných chvastounů. Když zmíníte jméno Totsuka, mluvíte vždy o největších mistrech jujutsu své doby. Moji vlastní učitelé ze školy Tenshin Shinyo-ryu a Kito-ryu (jujutsu) byly vždy ve střehu, když šli do souboje s takto váženou a obávanou školou." (2)

Podle knihy Bugei Ryuha Daijiten (p. 642), Totsuka Hikosuke Eishun byl první syn Totsuka Hikouemon Isshinsaie. Ve věku pouhých 25 let, získal od svého otce svolení vyučovat ve škole Yoshin-ryu. Byl také učitelem bojových umění klanu Mizuno. Později také učil v šógunově Komusho dojo a otevřel si vlastní dojo v Atagosanu. Po pádu šógunátu se jeho syn Hikosuke přestěhoval do prefektury Chiba. Hikosuke pokračoval v tradici až do té doby, než zemřel v roce 1887 ve věku 74 let. Syn Hikosukeho se jmenoval Totsuka Eimi.

Linie školy Totsuka-ha Yoshin-ryu zahrnuje tato jména: Miura Yoshin-Abe Kanya-Egami Shima No Suke Taketate (Egami-ryu)-Totsuka Eicho Hikouemon Isshinsai (Totsuka-ha Yoshin-ryu)-Totsuka Hikosuke Eishun-Totsuka Hikokuro Eimi-Ukiji Entaro.

Jak uspějí žáci Igora Kana proti nejobávanějším bojovníkům ju-jutsu své doby?

Kano sensei si prohlédl seznam soutěžících a zavrtěl hlavou. Jeho studenti byli dobří, jeho čtyři vyvolenci byli vyjímeční. Ale on jde do souboje s nejobávanější školou v celém Japonsku. Musí zde všechny naprosto přesvědčit, že jeho základní hesla o oboustranném prospěchu a maximální účinnosti nejsou jen prázdná slova. Judo stálo na prahu nové éry.

Velká soutěž

"Ať zápasy začnou" zakřičel rozhodčí. Rudé a bílé zástavy lehce plápolaly ve slabém větříku onoho letního dne 11. června, 1886, v parku Shiba, kde se slavná soutěž konala. Kanovo znepokojení se ukázalo naprosto neopodstatněné. Kodokan vyhrál naprosto přesvědčivě, ztratil pouze 2 zápasy, jeden skončil remízou a dvanáct vyhrál! Ale jaké zápasy to tehdy musely být!

Duely měli dalo blíže k původnímu významu slova shiai, které nyní znamená něco jako zápas, ale kdysi vycházelo spíše z shi-ni-ai; které spíše znamená setkání se smrtí. Nebyli zde žádné yuuko nebo koka (půl nebo čtvrt body). Skórovat se dalo pouze na plný ippon, takže hody, škrcení, držení nebo páky musely být předvedeny jako totální kontrola nad protivníkem. A časový limit byl zcela na vůli rozhodčích. Většinou to bylo tak, že jeden ze soupeřů už byl tak vyčerpán, že ho rozhodčí shledal neschopným dalšího boje, nebo bylo vítězství zřejmé už na první pohled.

Mistři Kodokan Judo opravdu dosáhli svého cíle. Ale pokud zde byly nějaké pochybnosti, i ty musely ustat při poslední serii bojů. Tomita Sakujiro vyhrál, také Yamashita Yoshikazu zvítězil. Avšak Yokoyama Sakujiro narazil na Nakamura Hansukeho a tento duel otestoval hranice obou soutěžících. Hansuke byl mistrem školy Ryoi Shintoh-ryu. měřil 176 cm a vážil 94 kg. Hansuke byl považovám za nejdrsnějšího bojovníka své doby v Japonsku. Dokonce se o něm říkalo, že dokáže viset uvázaný za krk na stromě a necítit při tom žádnou bolest.

Tito dva bojovníci bojovali tvrdě a s omračující silou, používajíc veškeré techniky co znali. Proti tomuto obrovi Yokoyama využíval opravdu každičký sval svého těla. Zápas trval 55 minut a rozhodčí ho nakonec ukončil a prohlásil za remízu. Yokoyama, vědouc, že i když vybojoval zápas svého života, odcházel s hlavou skloněnou. Věděl totiž, že remíza k porážce starých škol nestačí. I když Kodokan vyhrál většinu zápasů , bylo nezbytně nutné, aby Saigo vyhrál svůj zápas s naprostou převahou a ukázal tak všem, kdo je nejlepší.

"Poslední zápas!" oznámil rozhodčí jako kdyby nikdo netušil, co bude následovat. "Bojovník Kodokanu Saigo Shiro proti Ukiji Entaroovi ze školy Totsuka-ha Yoshin-ryu!" Jestli Nakamura Hansuke byl obr ve srovnání s Japonci, Ukiji Entaro, byl opravdové monstrum, specielně ve srovnání s malým Saigonem. Publikem se ve chvíli, kdy Ukiji vstoupil na zápasiště ozýval šepot. Byla to chyba či úmysl? I když nikdo nepochyboval o Saigoově nebývalé technice či rychlosti, co může zmoci proti takovéto hoře masa a svalů?

Zde se zdá být vypravování nepřesné a neúplné, ale pokud srovnáme několik údajů o zápase z dobových pramenů a spojíme ji s filmem Judo Saga /Sanshiro Sugata / , který byl inspirován životem Saigo Shira, snad se nám podaří upřesnit průběh tohoto souboje. Z nějakého důvodu Saigo začal letargicky a unaveně. Entaro toho využil a uchopil pevně Saigoovo kimono a rychle ho zvednul do vzduchu. Publikum zatajilo dech a čekalo tlumený pád Saigóa na tatami, ale nedočkalo se. Saigo se saltem dostal opět na nohy … "Wou . . !" publikum vydechlo. Ukiji se vydal dokončit co započal, ale zčistajasna byl jeho límec zachycen Saigonem, jenž se v tu chvíli úplně proměnil. Tatam byla letargie, oheň žhnul z jeho očí. Co doopravdy inspirovalo Saigoa? Byla to touha vždy zvítězit? Nebo to byla připomínka, že reprezentuje Kodokan? Nebo staré rodové pře? Ať tak či onak, Saigo se dal do boje.

Saigo Shiro vyvedl Ukijiho z rovnováhy a roztočil ho v malém kruhu, ve kterém bylo Saigoovo seika tanden. "To je yama arashi (horská bouře)!" vydechlo publikum. Opravdu, tato technika, která má svůj původ pravděpodobně v technice oshikiuchi mistra Saigo Tanomo, byla unikátní pro Saigoa Shiro. Nikdo od těch dob nebyl schopen tuto techniku použíto. Yama arashi byl jako Saigo Shiroův podpis. Byla to jeho unikátní technika a bohužel zemřela s ním. Někdo tvrdí, že vypadala jako variace hane-goshi, ale nikdo doopravdy neví…

V tento den Saigoovo yama arashi opravdu pohnulo horou. Obrovitý Ukiji Entaro byl najednou uchopen a hozena přistál na zemi s obrovskou ranou. Zmatený, Entaro se zvednul, poraněn, zmaten a se zuřivým výrazem v očích. "Nido nevstal po yama arashi takto rychle!" Yokoyama Sakujiro zašeptal. "Entaro je opravdu neskutečný!" "Dávej si pozor, Saigo-san,!" Yamashita Yoshikazu zamumlal. Než se Entaro mohl vzpamatovat, Saigo opět zaútočil. Použil pravděpodobně osoto-gari a hodil Entaroa opět na tatami až to zadunělo.. Účinek byl devastující pro Entaroa i publikum.

Entaro se tentokráte už nezvednul. Potřepal hlavou, snažíc se vyklepat z hlavy hvězdičky, které mu tančili před očima. Rozhodčí zastavil zápas. Saigo vyhrál nejdůležitější zápas mladého Kodokan judo.

Co se dělo dál?

Slavné první dny ranného Kodokanu se pomalu vytrácely z paměti a Judo zrálo jako zraje kvalitní víno. Tatam byl povýšenecký postoj ostatních bojových umění, Judo se profilovalo jako účinné a kvalitní bojové umění a sport. Sám Jigoro Kano, začal být respektován ostatními učiteli budo. Na oplátku Kano využil svého vlivu a pomáhal ostatním bojovníkům a to včetně starých škol jujutsu.

Jednou Kano cestoval se svými studenty do prefektury Chiba aby tam demonstroval své bojové umění. Saigo Shiro zrovna zápasil, když vešel Totsuka Eimi do dojo. V těchto dnech byl vedoucím policejního výcviku v této prefektuře a byl velmi úspěšným a váženým mužem. Pozdravil se s Jigorem Kanem a zapovídal se s ním o starých časech. V momentu kdy však spatřil Saigoa se jakoby zastavil, zamyslel se a řekl Kanovi: "Saigo je opravdu mimořádný bojovník, že? " "Když jsem slyšel tato slova," píše Kano, "byl jsem opravdu překvapen. Nemohl jsem věřit vlastním uším. Tato slova vždy zůstanou v mých vzpomínkách jako jedno z největších uznání. "(3)

V letech která následovala se Judo úspěšně šířilo dál po celém Japonsku a 4 teď už pomalu stárnoucí mistři / Shitenno / přenechali svou pozici mladším generacím judistů. Yokoyama Sakujiro žil a cvičil s Kyuzo Mifunem /10.dan /, a zemřel v roce 1912 ve věku 50 let. Yamashita Yoshikazu se stal prvním nositelem 10. danu v Kodokanu. Zemřel v roce 1936,ve věku 71 let. Tomita Tsunejiro žil až do svých 73let a zemřel v roce 1938. Jeho syn Tsuneo byl autor románu Sugata Sanshiro, který byl založen na vyprávění o životě Saigo Shira. Později byl román úspěšně zfilmován Akirem Kurosawou. (4)

Čtyři roky po tomto zápase Saigo opustil z neznámých důvodů Kodokana a žil až do konce života v Nagasaki. V roce 1899 se stal viceprezidentem firmy Hinoda Newspaper Company a zaměřil se na studium kyujutsu (lukostřelba), kde získal titul Hansi. (5) Saigo zemřel v roce1923, ve věku 57 let.

Říká se, že Kano už nikdy neměl tak skvělé bojovníky jako tyto čtyři. V roce 1931 se Kano zúčastnil demonstrace Aikidó Moriheiho Ueshibi. Ueshiba sám odvodil toto nové umění z Daito-ryu aikijutsu, které se učil od Sokaku Takedy, studenta Saigo Tanoma. Možná právě to připomnělo Kanovi mistrovství Saigo Shira, Tanomova adoptivního syna. Kano prohlásil "Toto (aikido) je koncept, který jsem si představoval pro Judo !"

Jigoro Kano sám zemřel ve věku 79 let v roce 1939, Byl to muž, který prožil dějiny Japonska, žil totiž v érách Meiji, Taisho i Showa. Zažil vzestup Judo a viděl jak se stává respektovaným a mezinárodním sportem. Jeho snem bylo dostat Judo na olympijské hry, ale bohužel mu to 2. světová válka znemožnila. Stalo se tak až po jeho smrti a to v roce 1964 na Olympijských hrách v Tokiu.