Jigoro Kano a Kodokan,
Kazuzo Kudo, 9. dan (1967)

Malý genius

V roku 1871 ve věku jedenácti let se Jigoro Kano přestěhoval se svým otcem z Prefektury Hyogo do Kakigara-cho v Nihombashi, Tokyo. Začal studovat kaligrafii u Yanokury v Ryogoku a Angličtinu u Shuhei Mizukuri, v Kandě. V roce 1873 opustil ochranná křídla svých rodičů a stal se studentem soukromé školy v Karasumori, Shiba. Přestože byl znám jako velice nadané dítě a byl nejlepším studentem, jeho tělo bylo slabé a spolužáci jej šikanovali. Navzdory úspěchům ve škole jej jeho fyzická slabost velmi stresovala a trávil dlouhé hodiny ve dne i v noci přemýšlením jak svou situaci zlepšit.

Rozhodnutí pro jiu-jutsu

Jednoho dne si vzpomněl, že jako malý slyšel o něčem zvaném jiu-jutsu co přináší sílu slabým, a rozhodl se věnovat se tréninku jiu-jutsu. Toto rozhodnutí přijal s divokým odhodláním nevzdat se. Jedním z lidí kteří přicházeli do domu Kanových rodičů byl Umenari Nakai. Původně šógunův vazal a muž který měl pokročilé znalosti v umění jiu-jutsu. Kano jej prosil aby jej učil, ale Nakai se jen smál a nevěnoval chlapci pozornost. V letním sídle rodiny Kano v Koishikawe ukázal jistý Ryuji Katagiri Kanovy nějaké metodické cvičení jiu-jutsu, ale tvrdil, že chlapec je ještě příliš mladý aby se vážně zaobíral tréninkem. Jigoro se též obrátil s žádostí o instrukce na Genshiro Imai, jiného přítele rodiny který studoval na škole jiu-justsu v Kyushin, ale opět se mu nedostalo žádné pomoci.

Vstup na Tokijskou Císařskou Univerzitu

Čím více lidí odmítalo být Kanovými partnery nebo učiteli v jiu-jutsu, tím více byl odhodlán jít po své cestě. Též přišel k závěru, že spoléhat se na druhé, k splnění jeho snu nepovede. Rozhodl se hledat po městě svého učitele. Mezitím Kano dosáhl věku 18 let a při založení původní Tokijské Císařské Univerzity (dnešní Tokijská Univerzita) se stal členem druhé skupiny studentů katedry literatury.

Byl přesvědčen že Bůh pomůže tomu kdo si sám pomůže. Jednoho dne se dozvěděl, že chiropraktici původně praktikovali jiu-jutsu. Hned jak měl volno od svých studií, vydal se hledat chiropraktickou praxi. Jak nějakou našel, vešel dovnitř a zeptal se doktora zda praktikuje jiu-jutsu.

Trpělivost se vyplácí

Jednoho dne se Kano procházel v Ningyo-cho v Nihombashi a pátral po chiropraktické tabuli. Uviděl ji na domu pana Teinosuke Yagi. Yagi Kana vyslechl, chvíli přemýšlel a pak řekl: „Představím tě skvělému muži. V Moto-daiku-machi v Nihombashi žije muž, který se mnou studoval. Jmenuje se Hachinosuke Fukuda. Měl by vést tělocvičnu. Zkus jej najít.“

Kano okamžitě udělal jak byl instruován a našel popsané místo. Místnost velikosti asi deseti tatami. Plocha jednoho tatami byla zabrána schodištěm a zbývajících devět se používalo jako tělocvična a jako čekárna pro Fukadovy pacienty. Konečně byl Kano na na cestě k realizaci přání svého srdce. Začal studovat jiu-jutsu u Fukady.

Sestavy následují po volném zápasu

Hachinosuke Fukuda, kterému v té době bylo 47 nebo 48 let, byl lepší v použití technik než ve cvičení sestav. Učil tak, že nejprve jednou vysvětlil principy cvičení sestav a hlavní částí tréninku byl pak volný zápas pod jeho dohledem. Praxe Kodokanu, učit začátečníky nejdříve základům technik a nechat je procvičovat volný zápas a teprve až dosáhnou určitého stupně dovednosti je učit sestavy, vzešla pravděpodobně z Kanovi pozdější zkušenosti s učitelem Ikubou. Myslím si, že spíše než začínat cvičením sestav, jak to v Kanově době dělala většina škol jiu-jutsum, je mnohem zajímanější začínat volným zápasem.

Požehnání dobrých učitelů

V srpnu roku 1879 pan Fukada náhle onemocněl a zemřel ve věku 52 let. Po této události vstoupil Kano do jiu-jutsu školy Masatomo Isu. Pan Iso jako třetí mistr školy Ten-shin-shinyo vedl tělocvičnu v Kanda, Tokyo. V té době mu bylo 62 let. Byl to malý jen pět stop vysoký muž s trénovanýma rukama a nohama pevnýma jako ocel a osobností s mystickými cíli.

Kano chválil trénink ve škole Ten-shin-shinyo a tvrdil, že nikdo není tak dobrý v cvičení sestav. Když o tom přemýšlíme vidíme jaké štěstí měl Kano na učitele. Nejprve se mu u pana Fukady dostalo výjimečné výuky ve volném zápasu a pak jej pan Iso naučil cvičení sestav.

Učitel má neoddiskutovatelnou důležitost zda žák v judo bude nebo nebude úspěšný. Možná takové štěstí na učitele jako měl Jigoro Kano přirozeně přichází ke každému, kdo má tak silnou vůli se učit jako měl on.

Potřeba neustálé kázně

Kano pokračoval v tréningu v Ten-shin-shinyo dokud nedosáhl titulu shihan. Jak sám napsal, ze začátku vedl cvičení sestav pro 20 nebo 30 lidí a pak přešel k volnému zápasu. Takto pokračoval den za dnem pozdě do noci, až do úplného vyčerpání. Cestou domů z tréningu musel každých 10 až 20 kroků zastavit odpočinout si. Když se konečně dostal do postele hlavou mu táhly sny o tomoe-nage a kata-guruma. Křičel ze sna nebo kopal do panelů oddělujících pokoje a připravoval tak svým spolubydlícím nečekaná překvapení.

V roce 1881 pan Iso onemocněl a později se Kano seznámil s panem Tsunetoshi Iikubo, učitelem Kito-ryu-jiujutsu.

Příběh kata-gurumy

Jigoro Kano nevynechal ani den, aby nešel do Iikubovi tělocvičny. Když se mu jeho učitel nemohl z nějakého důvodu věnovat, cvičil Kano sám nebo s nějakým žákem který se tam zrovna objevil.

Spolu s Kanem tam také chodil statný mladý muž Kenkichi Fukushima, který vážil asi 208 liber v porovnání s Kanovými 99 librami. Ačkoliv Kano neměl žádný důvod myslet si, že může nad Fukushimou zvítězit, nic na světě si tak nepřál jako jej „hodit“. Studoval sumo a zahraniční knihy o fyzickém cvičení až jednoho dne dostal nápad. Zvedl statného Fukushimu na ramena a hodil jej tak krásně jak si jen dovedete představit. Technika kterou použil je dnešní kata-guruma.

Úbory ve kterých se judo tehdy cvičilo měly krátké rukávy, které nesahali po lokty, a kalhoty, které nechávali kolena odhalená. Při každodenním tvrdém tréningu Kano přišel k tolika zraněním, že ho na univerzitní ubytovně začali přezdívat „šaman“. Kdy přesně se usadila forma judistických úborů v dnešní podobě není úplně jasné, ale kolem roku 1907 si Kano objednal design nových úborů (z důvodů důstojnosti a dobrého zdraví).

Stěhování do chrámu Eishoji

V únoru 1882, Jigoro Kano tehdy 23- letý učitel literatury čerstvě promovaný na Tokijské Císařské univerzitě, vzal své soukromé studenty, mladého Yamadu a další a přestěhoval se do chrámu zvaného Eishoji in Inari-machi, Shitaya, Tokyo. Yamada se stal členem domácnosti Tomita a přijal jméno Tsunejiro Tomita (stal se otcem Tsuneo Tomita, 6. dan, autora slavné novely Sugata Sanshiro). Tsunejiro byl o čtyři nebo pět let mladší než Kano.

Kano věřil, že judo vyžaduje každodenní trénink, ale protože v tu chvíli nebyl schopen najít vhodné místo na cvičení, rozhodl se proměnit jednu dost velkou studovnu (asi velikosti 12 tatami) v chrámu na tělocvičnu.

Shazování pohřebních tabulek

Místnost, která sousedila s se studovnou-tělocvičnou, byla hlavní halou chrámu, kde byly po obou stranách hlavního symbolu seřazeny stovky buddhistických pamětných pohřebních tabulek, darovaných věřícími. Když Kano a jeho studenti cvičili, tabulky se při randori kymáceli, převraceli a padali ze stěny dolů. Někdy byly hody a pády obzvlášť prudké a tvrdé, takže se tabulky s rachotem sypali na dřevěnou podlahu svatyně.

Občas se podlaha v tréningové místnosti rozpadala a bylo nutné ji opravit. V noci si Yamada uvázal ručník kolem hlavy a plazil se pavučinami pod podlahou a opravoval poškozená místa, které mu Kano s papírovou lucernou v ruce ukazoval.

Představený chrámu má zachmuřenou tvář

Představený chrámu Choshumpo, jak se dalo očekávat, se na dění ve svatyni díval podezíravě. I když to byl muž silného ducha a pevné vůle, jeho trpělivost dosáhla své meze, v kráčel do místnosti, kde se zdržovalo čtyři nebo pět Kanových žáků a zamumlal „I když je mladý je pan Kano skutečně výjimečný muž. Jaký báječný člověk by to byl, kdyby jen nechal toho juda!“.

Brzo přišlo do Eishoji jaro, pak minulo léto a Kano se svými studenty pokračoval ve svých každodenních trénincích. Kano tehdy zastával důležitou funkci představeného známé školy pro zámožné děti Gakushuin. Každé ráno jel rikšou (tehdy populární formou transportu) do školy. Předtím než odešel strávil dvě hodiny učením v jeho vlastním Kobukanu, institutu který založil nejen kvůli judu, ale i pro jiná studia. Po práci v Gakushuin ještě trénoval judo a v noci si pak připravoval vyučování na následující den. Protože jindy neměl čas, do jedné či dvou hodin do rána pracoval na překladech.

Malá tělocvična na volném pozemku

Jigoro Kano někdy pro studenty připravoval slazený ječmenný čaj nebo požádal starší ženu, která vařila v chrámu, aby pro žáky připravila rýži s lotosovými kořeny (natrhanými v jezírku před studovnou). Studentům, kteří si nemohli dovolit vlastní cvičební úbor, jej půjčoval a staral se i o jeho vyprání. Yamada a další studenti, kteří žili s Kanem, byli zodpovědní za praní. Dvakrát nebo třikrát v týdnu přicházel Tsunetoshi Iikubo do chrámu Eishoji vést tréninky. Když učil on, tréninky bývaly ještě divočejší. Nakonec přišel představený chrámu za Kanem a řekl mu, že musí chrám opustit nebo přestat s judem jeho prostorách. Naštěstí Kano získal povolení využít volnou parcelu sousedící se svatyní a začátkem podzimu 1882 tam postavil malou tělocvičnu asi 12x18 stop (2x3 bay).

Student hází učitele

V září 1883 se Kano přestěhoval z Imagawa-koji do části města zvané Koji-machio do nové tělocvičny o velikosti 20 tatami. Od těch dní v Eishoji, přicházel do tělocvičny Tsunetoshi Iikubo učit styl Kito-ryu-jiujutsu. Byl to muž skvělého charakteru a ušlechtilých názorů, který učil Kito-ryu-jiujutsu pro šogunát na konci období Edo. Kano se s ním poznal přes pana Seio Motoyama, který též učil pro šogunát a také praktikoval styl Kito-ryu-jiujutsu.

Jednoho dne následujíc Iikubova příkladu se Kano účasnil obzvlášť divokého randori. Při této příležitosti se ani jednou nepodařilo Iikubovi Kana hodit. Používal svoje uki-waza a sumi-otoshi ve kterých byl zvlášť dobrý a Kano už jej hodil třikrát. Do toho dne se Kanovi nad Iikubou nikdy tak nevedlo a proto byl Iikuba zaražen a neuměl si vysvětlit co se stalo.

Titul učitele mění ruce

Kano mu vysvětlil, „Přemýšlel jsem nad tím co jsem se naučil při tréninku s tebou. Došlo mi, že když táhneš nebo tlačíš svého soupeře, přičemž se samozřejmě musíš sám vychýlit, nutíš jeho tělo, aby se vychýlilo v jednom nebo druhém směru a ztratilo svou stabilitu. Tehdy využiješ této situace a použiješ svou techniku. Aby si byl schopen jej lehce hodit, musíš jej přinutit posunout jeho váhu z té části těla, která je vlastně stabilní. Samozřejmě abys toho dosáhl musíš se sám dostat do pozice ve které se dobře manipuluje. Tvůj oponent tehdy napne své tělo a napřímí se a dosáhne bodu ze kterého není návratu a ve kterém nemůže pokročit ani ustoupit. V tom okamžiku zaútočíš. Jinými slovy přinutíš svého protivníka, aby ustrnul a ztratil rovnováhu. Tehdy je bezmocný. Cvičil jsem a studoval až do dneska, abych zjistil zda tato teorie bude fungovat v praxi.“ Iikubo poslouchal a když Kano skončil řekl: “Od teď se já budu učit od tebe, už ti nestačím. Chci aby si ode dneška trénoval a učil jen ty sám.“

Tajemství Kuzushi

Brzo na to Iikubo přestal učit a v říjnu téhož roku obdržel Kano akreditaci ve stylu Kito-ryu-jiujutsu.

Takto Kano objevil velký zákon kuzushi nebo-li cestu jak přinutit protivníka, aby ztratil rovnováhu. Když mluvím o Kanově velikosti je tohle právě to na co se odvolávám. Ačkoliv lidé z celého světa uznávají Jigora Kana jako zakladatele juda, ne mnoho z nich jej uznává jako skutečného odborníka na Judo, protože jeho objev tohoto zásadního principu, kterého jeho předchůdci nebyli schopni, není tak znám jak by si to zasluhoval.

Zrod juda

Jak Kano stále hlouběji přemýšlel nad tímto principem a pokoušel se rozšířit jeho aplikaci, byl si čím dál tím jistější možností vytvoření a rozvinutí toho čemu dnes říkáme judo. Tehdy se prvně objevilo jméno Kodokan (místo pro výuku cesty) a termín japonské Kodokan judo začalo existovat.

Až v roce 1884 byla postavena hala, ačkoli registr studentů je datován již od roku 1882. Prvním na seznamu je Tsunejiro Tomita, dalším je Seiko Higuchi (který se později stal a vikomtem). Slavný Shiro Saigo vstoupil do Kodokanu v srpnu toho samého roku a stal se tak v šestnácti letech jeho osmým členem.

Od té doby jedna významná událost následovala druhou. Pořádala se Novoroční Ranní Slavnost (dnes už se nekoná), Slavnost Kagami-biraki (stále pořádána druhou neděli v lednu), Velký červeno-bílý turnaj na jaře a na podzim, Turnaj Tsukinami a promoční ceremoniál.

Padesáté výročí založení

I roce 1934 v Suidobashi Tokyjské tréningové hale oslavoval Kodokan 50. výročí svého založení. Členové z celé země se sešli, aby se zúčastnili této velké slavnosti, která se konala za účasti korunního prince. Při té příležitosti Kano představil obálky obsahující peníze, které obdržel od vládce na pamětní plakety pro každého ze svých učitelů, a přednesl poděkování za všechno čeho se mu od nich dostalo. Jak jsem tam tak stál (tehdy jako držitel 6.danu) v rohu místnosti znovu jsem vyslechl to co nám mnohokrát říkal při trénincích a co i napsal ve svých knihách:

„Nic pod sluncem není důležitější než vzdělání. Tím, že vychováme jednoho člověka a pošleme jej do společnosti jeho vrstevníků, se náš přínos rozšíří na stovky generací které přijdou“

Je to dojemné prohlášení o nejcennější víře tohoto muže. Z Kanova hlediska snad největší úkol juda leží před námi. Cesta je to dlouhá. Kano strávil padesát let tvořením, rozvíjením a šířením juda. Svou osobností měl nezměrný vliv na lidi a svět kolem sebe. Pokud by toto všechno nebylo splněním jeho drahocenného snu, nevím co by jím bylo.

Na poslední výstavě byl k vidění Kanův cvičební úbor z jeho tréninkových dnů. Zvenku hnědý len a uvnitř bavlněný. Když se roztrhl, Kano si jej sám spravoval. Spodní lem kabátu byl úplně na cáry, jasný indikátor divokosti tréninkových lekcí. Mnoho lidí se zastavovalo a prohlíželo si tuto připomínku pravé síly tohoto muže, už bezbarvou od potu a mazu.

Po padesátém výročí

Před pěti lety, v roce 1962 v novém Kodokanu v Kasuga-cho, Tokyo, jsme oslavovali 80 let od založení. Shromáždili se lidé z celé země a Kodokan a Risei Kano, syn zakladatele, poslali u této příležitosti pozdravy judistům celého světa. Sláva Juda žije a bude žít navěky!

z anglického originálu přeložila a upravila --ZuF--
(Copyright JudoInfo.com Used with permission).